YT YouTube2Text

YouTube2Text → Transcripts → Jak Nás Vzdorování Drží V Cyklu Úzkosti?

Jak Nás Vzdorování Drží V Cyklu Úzkosti? — Transcript

by zotavenizuzkosti · 4,670 words · 707 segments · language en · Watch on YouTube

Open in transcriber Summarize with AI Download SRT/VTT

Full transcript

0:00Takže ahoj, vítejte zpátky. E, nedávno
0:03jsem si požádala o témata, který by vás
0:05zajímaly a jedna z věcí, která zajímala
0:07spoustu lidí, bylo téma vzdorování. Co
0:10to teda vlastně je? Jak ho poznat, jak
0:12poznám, že vzdoruju?
0:14Tak se do toho pustíme a začneme tím, že
0:17vysvětlím, proč je teda vzdorování
0:18problém. jenom krátce, protože já
0:20vždycky mluvím samozřejmě o tom, že
0:22úzkost nespadla z nebe a proto, aby se
0:24člověk zhotavil, tak se musí naučit
0:26nevzdorovat, ale nejen úzkosti. Musí
0:28samozřejmě taky eh odhalit a všimnout si
0:31těch svejch neužitečnejch vzorců myšlení
0:34a chování a musí napravit ty, protože
0:37znova úzkost nespadla z nebe. My jsme si
0:39nevytvořili úzkost tím, že jsme
0:40vzdorovali úzkosti a symptomům, který
0:42tam prvotně vůbec nebyly. Takže čemu
0:45jsme vlastně vzdorovali? My jsme
0:47vzdorovali životu, nejistotám, stresům,
0:52spouštěčům, věcem, který se dějou a
0:54který se nám tak úplně nelíbí, věcem,
0:56který v nás vyvolávají určitý nepohodlný
0:59mentální a emocionální. A to je to, kdy
1:03jsme začali vzdorovat. A tím vzdorováním
1:05jsme si právě vytvořili úzkost a dohnali
1:07jsme to až důvodu, že jsme ten nervovej
1:08systém vlastně donutili se přepnout do
1:10toho chronickýho režimu přežití. Takže
1:14jak toleto vzdorování? vlastně dokáže.
1:17Je to tím, že vzdorování je vlastně pro
1:19ten náš ještě mozek, pro tu primitivní
1:21část mozku, vzdorování je potvrzení
1:23nebezpečí. Vzdorování je vlastně
1:26potvrzení toho, že nejsem OK a potřebuju
1:28chránit, potřebuju se připravit na
1:30hrozbu, to znamená potřebuju ty stresový
1:33hormony, potřebuju navýšit úzkost,
1:35abysme zajistili, že až teda ta hrozba,
1:37až na mě ten tygr skočí, tak já buď
1:39dokážu utéct, nebo se s ním dokážu
1:42poprat, nebo prostě dokážu hrát mrtvýho
1:44broka a tak dlouho, než to toho tejdra
1:46přestane bavit a odejde. A vzdorování to
1:49dělá jednoduchým způsobem. Řekněme, že
1:51pro někoho je spouštěč na úzkost a na
1:54symptomy. Řekněme, že pro někoho jít do
1:56supermarketu je spouštěč. Takže člověk
1:59se vydá do supermarketu, už cítí, jak je
2:01mu nepohodlně, už cítí to nepohodlí, jak
2:04nerůstá, jak ta úzkost se začíná ozývat,
2:06protože moment na základě předchozích
2:08zkušeností, na základě toho, co ty jsi
2:10mi vlastně svým chováním doteď dávala
2:12najevo, tak jít do krámu je nebezpečný,
2:15takže bysme tam neměli jít, ale ty tam
2:17jdeš. No tak počkáme, uvidíme.
2:20Samozřejmě člověk vejde do toho krámu,
2:22vezme si ten košík, tak se rozjede po tý
2:24bile, nebo kdekoliv. A teď ta úzkost
2:29samozřejmě navyšuje a navyšuje se víc a
2:31víc. A to je právě ten ještě mozek,
2:32kterej vlastně nám říká, já si myslím na
2:36základě předchozích informací, který ty
2:38jsi mi dal nebo dala, já si myslím, že
2:40jsme v nebezpečí. Takže já teďka
2:42navyšuju tu úzkost. Pokud je to opravdu
2:44pravda ty mi prosím tě, dej vědět. A my
2:48kdy začneme vzdorovat. A připomínka, my
2:50nevzdorujeme tomu, že jsme v krámu. My
2:52logicky víme, že ten krám nám nijak
2:54neubližuje. My logicky víme, že krám
2:56není ničím nebezpečnej. My vzdorujeme
2:58tomu, jak se cítíme, když v tom krámu
3:00jsme. A pokud teda my cítíme to
3:03nepohodlí tý úzkosti, což je jenom ještě
3:05mozek, kterej se ptá, já mám pocit, že
3:08jsme v ohrožení. Jsme v ohrožení. Eh,
3:10pokud my vzdorujeme, tím pádem eh před
3:13tím nepohodlým snažíme se ho zbavit. To
3:15znamená, m krám nedávám pryč, rychle
3:17nechám tam košík, zahodím ho a zdrhnu.
3:20Tak já vlastně vzdorováním vůči tomu,
3:23jak já se cejtím, tomu mozku bohužel
3:24potvrdím, že jo, měl jsi pravdu, děkuju,
3:26žees mi dal vědět. Eh, nervovej systéme,
3:30díky za ochranu. Ten krám je opravdu
3:32nebezpečnej. Tím bohužel ten mozek jenom
3:34trénuju na to, aby příště zase v krámu
3:36začal panikařit. A nejenom v krámu,
3:38protože řekněme tak se podíváme, že jo,
3:41co je krám, tak spousta lidí, umělý
3:44osvětlení, vysoký stropy, úzký úzký
3:48prostory, úzký uličky. Pravděpodobně tam
3:50hraje nějaká hudba,
3:52pravděpodobně tam jsou nějaký pachy a
3:54tak dále a tak dále. No a teďka řekněme,
3:57že jdu někam na nějakej, já nevím,
4:00festival jídla, cokoliv, kterej je někde
4:02v hale, v krytý hale. No, tak tam lezu a
4:05těším se na to. A teď najednou moment.
4:07Mozek si řekne, ještěka si řekne, tady
4:10je spousta lidí a teďka teďka ty, ty
4:13stánečky jsou tak jako nahuštěný. Teď
4:15jsou tady ty úzký uličky a vysoký stropy
4:17a umělý osvětlení a hraje to hudba a tak
4:19dále a tak dále. No moment, to je moc
4:21podobný. Já si myslím, že jsme v
4:22nebezpečí, takže úzkost zase naroste a
4:24teď my jsme překvapený, protože moment,
4:25jako to, že se to děje v krámu, to já
4:26vím, ale tady no nic, no nepohodlý. No
4:29tak já zase zdrhnu a tím zase tomu mozku
4:31potvrdím, ano, měl jsi pravdu.
4:34[odkašlání]
4:35Takže zdrhování vlastně funguje jako
4:37takový potvrzení nebezpečí. Proto
4:40vlastně eh co my učíme vlastně a co se
4:42učí na zotavení s úzkostí, je metoda eh
4:45přijetí nebo takzvaně nevzdorování. Já
4:47už ani nemám moc ráda to slovo přijetí,
4:49protože ono to zní jako kdyby člověk
4:51musel něco dělat a ono právě přijetí je
4:52to, že neděláme nic. A to si samozřejmě
4:56vysvětlíme. Nicméně
4:58eh
5:00i oficiální terapie na tohlecto vlastně
5:03metoda přijetí a odhodlání, tak mluví o
5:06tom samým. přijetí, to znamená
5:08nevzdorování a odhodlání v tom názvu
5:11vlastně je odhodlání, ochota cítit to
5:15nepohodlí, cítit tu úzkost a i přesto
5:17vlastně se rozhodnout a odhodlat dělat
5:21ty kroky k tomu smysluplnýmu životu
5:23zpátky do života i přesto, že to spouští
5:27nepříjemný symptomy, nepříjemný myšlenky
5:29a nepříjemný pocity minimálně na
5:30začátku. Ano. Takže z tohodle toho
5:34důvodu vzdorování je ta jedna věc,
5:36kterou zkrátka nechceme dělat. Bohužel
5:38vzdorování je nám všem velice přirozený,
5:41protože kdybysme neměli tu přirozenou
5:43tendenci vzdorovat, tak bysme byli
5:46všichni jako mouchy sněste mě. A eh já
5:49jsem třeba já, já jsem tak bílá, jak jak
5:52je nás vyráběj. A když budu stát v
5:54pravým poledne, v pravý poledne na
5:56přímým sluníčku v srpnu bez toho, aniž
5:59bych byla namazaná prostě krémem, tak
6:01samozřejmě mi začnou pálet ramena, že mě
6:03pálet ruce a ten mozek okamžitě řekne:
6:05„Moment, todleto, tole není dobrý, jako
6:06pálí se nám kůžička, to je nezdravý, to
6:08je nebezpečný." Takže způsobí to
6:11nepohodlý, vyvolá ve mně nepohodlý,
6:12který ve mně vyvolá tu touhu vzdorovat
6:14tomu nepohodlí. To znamená, já si
6:16uvědomujm, jo, no jo, Ježíši Kriste, já
6:18nejsem namazaná. Ale v tomhle případě
6:19mně stačí udělat takhle tři kroky a
6:21stoupnout si do stínu a tím pádem
6:23problém je vyřešenej a můj mozek je
6:24šťastnej, že mě ochránil, že problém je
6:26vyřešenej, přijde ta úlevička a všechno
6:29je OK. My vlastně spoustu věcí děláme z
6:32toho hlediska, že vzdorujeme. Řekněme,
6:34že se strašně těším, že si dám prostě k
6:36snídani svoje oblíbený kapučinko, otevřu
6:39lednici a zjistím, že to jediný otevřený
6:41mlíko, který tam bylo, tak zkylo a teďka
6:43já jsem bez mlíka. No Ježíši Kriste, no
6:45to ve mě vyvolá nepohodlý, tak prostě
6:47budu nakašlaná, že prostě Ježíši Kriste,
6:48já se tak těšila na kafe. Ale to
6:51vzdorování vede k řešení. To znamená a
6:53moment, vždyť už je v krámu otevřeno,
6:55tak já si běhnu dolů, čapnu mlíko a
6:56udělám si kafe. Jednoduchý řešení. Takže
6:59vzdorování není nutně špatná věc, pokud
7:02je užitečný, pokud to vzdorování něco
7:05řeší, pokud ale nic neřeší, tak se
7:08akorát motáme v kruhu, nic s tím
7:10neřešíme a buď učíme mozek bejt čím dál
7:12tím víc reaktivnější, nebo vlastně
7:14neustále navyšujeme stres a úzkost. A
7:17proto je potřeba se toho vzdorování
7:19zbavit, jak vůči úzkosti a symptomů
7:21muosti, tak vůči životu, protože vůči
7:24tomu vzdorov, skrz to vzdorování, vůči
7:26životu jsme si vlastně tu úzkost
7:27vytvořili. To znamená, i když někdo
7:30zvládne nevzdorovat úzkosti jako takový
7:32a cítí se mnohem líp nebo se i plně
7:34zotaví, že tomu nervovýmu systému dá
7:36dost času si prostě odpočinout, třeba v
7:38tom životě nemá v tu dobu tolik stresu,
7:41všechno je OK, takže ten nervovej systém
7:43prostě dostane ten prostor a tím, že my
7:45se chováme jakože jsme v pohodě, tak on
7:46to pochopí a postupně se vrátí zpátky do
7:49tý rovnováhy, zreguluje se. Tak pokud já
7:52se pak vrátím do toho života s tím, že
7:54budu nadále vzdorovat úplně všemu, co
7:56mně se prostě nelíbí, co ve mně vyvolává
7:58nepohodlí, ač to není otázka života a
8:00smrti, ale já se vůči nepohodlých
8:02nepohodlých chovám, jakoby ta byla
8:04otázka života a smrti a vzdoruju nalevo,
8:06napravo, tak samozřejmě si to uszko
8:08vůznak můžu jet to samý kolečko ještě
8:11jednou a klidně ještě jednou, protože
8:13díky neuropastickítě my si ten mozek
8:15můžeme trénovat kolikrát chceme, jo, tam
8:18a zpátky, tam a zpátky. Takže když už
8:21víme, že vzdorování prostě je to, co
8:22nechceme, nebo aspoň ho nechceme dělat
8:24většinu času, ne do tý míry, do jaký
8:26jsme ho dělali, tak co teda s tím? Jak
8:29ho teda poznáme? A jak poznat
8:31vzdorování? Lidi většinou, co se mě
8:33ptali a co i psali do zpráv, tak prostě
8:34chtějí vědět, jestli konkrétní chování
8:36je vzdorování. A já vám teďka můžu říct,
8:38že konkrétní chování nebo konkrétní
8:40způsob myšlení není nutně vzdorování
8:42nebo nevzdorování, protože ono strašně
8:44záleží na kontextu, na situaci a na tom
8:47záměru zatím. To znamená, my se musíme
8:49dívat na to, jestli ta naše akce nebo
8:53ten myšlenkovej směr nebo to, co zrovna
8:55děláme ve chvíli, kdy cítíme nepohodlý,
8:57jestli je to užitečný nebo jestli je to
8:59neužitečný. To znamená, jestli to vede k
9:01řešení a k posunu a nebo ne. Protože e
9:05když já třeba ten příklad s tím prostě
9:07mlíkem, že jo, tak já mám to nepohodlý,
9:09že teď jsem naštvaná, že si nemůžu dát
9:10kafe, ale já si řeknu: "Ou, heureéka, já
9:13skočím do krámu, přinesu mlíko, všechno
9:15je vyřešený." To znamená, že to vede k
9:17řešení, k posunu, protože v tuhle chvíli
9:18já jsem vyřešila problém, který mi
9:20způsoboval nepohodlný a automaticky se
9:22posunu dál. Teďka mám to svoje kafe,
9:24takže co co ten zbytek ne, co jsem
9:25chtěla, na co já se potřebuju
9:26soustředit, co já potřebuju dělat, je
9:28tam ten posun. A posun je
9:30nejpřirozenější věc, jak dát mozku
9:33najevo, že ten problém, kterej on
9:35nalezl, je buď vyřešenej a nebo řešení
9:40nemá. Protože ne všechno v našem životě
9:43má řešení, ne na všechno existuje
9:45odpověď. Vrátit do minulosti a změnit v
9:47minulosti nemůžeme. Takže jsou věci,
9:50který prostě nebudou mít řešení. A my i
9:52když ten mozek něco takovýho najde a
9:54teďka my máme to nepohodlí z toho
9:57uvědomění toho, že něco je problém nebo
9:59potenciálně by mohlo být problém a my
10:01máme tu tendenci vzdorovat, takže se
10:02hodíme do toho vzdorovacího módu,
10:04snažíme se na něj to řešení, ale ve
10:05chvíli, kdy my si uvědomíme, že to
10:06řešení není, tak pokud my si přiznáme,
10:10uznáme, že to řešení není a přijmeme,
10:13nevzdorujeme tomu, že máme ten
10:14nepohodlnej pocit a posuneme se, tak ten
10:17nepohodlnej pocit odejde taky, protože
10:19ten posun dává mozku najevo, že tohle
10:21Tohle je vyřešený, i když reálně není,
10:24ale ono když něco nemá řešení, tak je to
10:26v podstatě vyřešený, protože když já s
10:27tím stejně nemůžu nic dělat, tak co bych
10:29řešila. To znamená, že ten posun je
10:32vlastně nejpřirozenější způsob. Takže
10:34jak poznat vzdorování, různý formy,
10:37který si vysvětlíme, jaký jsou formy
10:39vzorování, ale jak ho teda poznám, když
10:42já vlastně reálně nevím, eh, který
10:44chování nebo myšlení je vzdorování a
10:46který není. Takže opět koukám na to,
10:48jestli je to užitečný. Pokud je to
10:49užitečný, tak jakákoliv moje reakce na
10:52nepohodlý jakýkoliv vzdorování, to
10:54znamená vždycky je tam nepohodlý a
10:57vzdorování, automatická reakce. Já se
10:58snažím najít řešení, já se snažím toho
11:00nepohodlý zbavit, zastavit ho, umírnit
11:02ho. Jakákoliv tadleta reakce automaticky
11:05vychází ze vzdorování, ale pokud je
11:06užitečný, tak nám to neškodí, protože to
11:08vede k řešení a k posunu. Takže my nás
11:10zajímá to neužitečný, to, který nevede k
11:12řešení a nevede k posunu. To znamená,
11:14jak ho vypozorovat. Pokud se motáme
11:17neustále v kruhu a nic se nemění a nic
11:19se neřeší, to je velká známka toho, že
11:21vzdorujeme. Pokud to nepohodlý, namísto
11:24toho, aby se postupně vypálilo,
11:26umírnilo, odešlo, pokud jenom narůstá
11:29nebo se táhne a táhne se hodiny, dny,
11:31tejdny, to znamená, že někde vzdorujeme.
11:35Eh, další nádhernej způsob, jak poznat
11:37vzdorování, je, že nejsme přítomný s
11:40tím, co se kolem nás reálně děje. Jsme
11:41prostě zahrabaný v hlavě, ať je to
11:43nějaká budoucnost, něco, v čem my se
11:45prostě patláme, kdo nám kdy ublížil a co
11:47traumatický traumatickýho se nám stalo a
11:50čím jsme si tole zasloužili a jak je
11:52tamto nefér a jak je todle nefér a jak
11:54mi todle nevyšlo a jak mi tamto nevyšlo.
11:56A nebo naopak do budoucnosti, že co když
11:59se stane todle, co když se stane
12:01todlecto, co když se ty doktoři spletli,
12:03co když je to něco jinýho, co když
12:04tohle, co když tamto, to je taky krásnej
12:07způsob, jak poznám vzdorování, protože
12:08samozřejmě náš mozek přišel s nápadem.
12:10No, co když se ty doktoři spletli? A teď
12:12to způsobí samozřejmě vnitřní nepohodlí,
12:15protože no jo, co když se spletli, tak
12:17to samozřejmě přichází s nějakou
12:18nepříjemnou emocí. A teďka já si buď
12:21můžu eh vybrat to nevzdorování a říct
12:24si, jo, tak se cejtím nepohodlně,
12:26protože můj mozek napadlo, že je něco
12:28špatně. OK, já můžu přejmout,
12:31nevzdorovat, nebo cejtím nepohodlně, ale
12:34řešit to nemusím, protože vím, že to
12:35nevyřeším a posunu se. posun a nebo se
12:40budu snažit sama sebe prostě upokojit a
12:43pogooglit a a co nejvíc vlastně najít tu
12:46vnitřní jistotu, že ne, všechno je v
12:49pořádku, doktoři nic nepřehlídli,
12:50protože já čekám první tu úlevu v tom
12:53nepohodlí, v tom pocitu a pak teprv jsem
12:55ochotná se posunout a to je opačně. To
12:57znamená vzdarování poznáme z toho, když
12:59prostě se soustředíme na zdroj nepohodlý
13:02nebo na nepohodlý samotný a nikam se
13:04neposouváme, protože si myslím, že se
13:07všichni dokážeme shodnout na to, že náš
13:08mozek dokáže být přeskutě efektivní a že
13:12když mu vlastně jakoby předložíme
13:15jakjkoliv problém nebo otázku, tak my
13:17nemusíme nad ničím přemýšlet 4 hodiny
13:19nebo tři dny nebo dva pracovní tejdny.
13:21E, když otevřu lednici a vidím, že chybí
13:24mlíko, tak to, aby mě napadlo, že si
13:26dojdu do krámu, to opravdu trvá vteřinu,
13:29jo?
13:30Když se pohládám s kamarádkou a ona se
13:32mnou nechce mluvit, tak to, aby mě
13:33napadlo, že bych se jako měla nebo mohla
13:35omluvit, to mě taky napadne za vteřinu.
13:37On je náš mozek velice efektivní a pokud
13:39kdykoliv máme pocit, že něco řešíme
13:41hodiny, hodiny a hodiny a k ničemu se
13:42nedobíráme, tak na to ty vzdorujeme.
13:46Takže si pojďme říct ty formy nebo ty
13:48typy toho vzdorování,
13:50e, který to jsou. Takže já vždycky dělím
13:53vzdorování do skupin a jedna z těch
13:55skupin je fyzický vzdorování. To
13:57znamená, že já musím provést nějakou
14:00fyzickou akci. Takže řekněme, že na mě
14:04jde panická ataka, začne mi bušit
14:05srdíčko a spousta lidí jde do
14:07takovýhoto. Takže změřit si tep, změřit
14:09si tlak, zkontrolovat si saturaci,
14:12udělat nějakej rituálek, kterej prostě
14:15děláme. To je fyzická forma vzdorování.
14:18Místo toho, abysme dovolili to nepohodl
14:19ty panický ataky, eh to nepohodlí toho,
14:22co když teď je to něco jinýho, co když
14:23teď je to infarkt, eh, a tak dále a tak
14:26dále, tak samozřejmě začnu dělat ty
14:27svoje zajišťovací věci. nebo třeba
14:30pohádám se s kamarádkou, kamarádka
14:32řekne: "Mám ti plný zuby, dej mi pokoj,
14:34konec a já jí prostě se budu snažit 20
14:36krát zavolat, protože mám to je to
14:38zdarování tomu životu." Například mám v
14:40sobě teď to nepohodlý, že kamarádka se
14:42mnou nemluví a namísto toho, abych
14:43udělala to, o co mně žádala a dala jí
14:45prostě prostor a nechala ji chvilku
14:47bejt, tak já honem tak jí zavolám a
14:49jestli mě blokla, no tak jí zavolám z
14:51jinýho čísla a jestli jestli to nezvedá,
14:54tak zavolám 10 kamarádům a přemluvím je,
14:55aby jí přesvědčili, aby se mnou mluvila,
14:57protože prostě já se nemůžu posunout
15:00dál. Já to nemůžu přestat řešit, dokud
15:02se mnou nebude zase mluvit. Proč?
15:04Protože to, že se mnou nemluví, ve mně
15:05vyvolává nepohodlí. Ale shodneme se, že
15:08svět nehoří. Konec světa to není. Ona se
15:11klidně může za dva dny uklidnit, ale já
15:13teďka jedu v tom, že mně se nelíbí, jak
15:14se cejtím, takže takže to je vzdorování.
15:16Já prostě provádím nějakou akci nebo
15:19právě ten útěk z toho krámu. Bum. Přijde
15:21to nepohodlý, já před ním chci utéct,
15:23takže rychle pryč, protože to zaručeně
15:25pomůže. Takže to je to fyzický
15:27vzdorování. To je takový to, kdy opravdu
15:28musíme fyzicky něco udělat pro to,
15:30abysme vzdorovali. Když začneme se
15:33přistíhávat u tohodle a začneme to
15:34opravovat, to znamená neprovedeme tu
15:36akci a dokážeme si vlastně říct, ne?
15:39Nemusíš vzdorovat, není to potřeba.
15:40Dávej tomu mozku nebo že seš OK,
15:42dovolhodlý cejtit a nevzdoruj, tak si
15:46začneme všímat mentálního vzdorování. To
15:49znamená, my třeba neuděláme tu akci, ale
15:51nedokážeme to pustit a budeme to
15:53rozebírat ze všech stran a budeme nad
15:55tím přemýšlet, ať jsou to všechny ty
15:56vtíravý myšlenky o tý úzkosti samotný.
15:59jestli nám někdy bude líp, jestli to
16:00bude horší, jestli se někdy zotavíme,
16:02jestli se zblázním, jestli umřu, jestli
16:04to se mnou šlehne, jestli mě odvezou do
16:06bláznce, jestli se stane tadle špatná
16:08věc, jestli se stane tamta špatná věc,
16:10tak zapojování do těch příběhů, to je
16:12nádhernej příklad mentální obzdorování.
16:14Nebo hádka s kamarádkou. Hádka s
16:16kamarádkou se stala před třema dněma a
16:18já nad tím a furt si to přehrávám a furt
16:20nad tím přemjšlím a furt si říkám, jak
16:22jsem měla odpovědět a co jsem měla říct
16:23a co jí řeknu, až jí uvidím. Zatímco ona
16:25na to možná už jakoby zapomněla a za dva
16:27dny se mi ozve, tak já se v tom pořád
16:29hrábu a pořád a pořád a pořád. To je
16:31druh mentálního vzdorování, protože opět
16:33mně vadí to nepohodlí a možná se
16:35zastavím, abych jí nevolala a
16:37nevypisovala přehnaně, ale nedokážu to
16:39nechat jít. Takže to je to mentální
16:41vzdorování, jo, ta snaha předvídat, co
16:43se stane a všechny možný scénáře. Místo
16:45toho, abych si řekla, hele, stejně to
16:47nevymyslíš, tak si dovolil se cejtit
16:48nepříjemně. Prostě nevíš, co se stane.
16:50To je nepříjemný posun. Jedeme dál.
16:53Když se člověk začne chytat u tý
16:54mentální formy, že nad tím jako úplně
16:56tolik nepřemýšlí, tak vlastně se
16:58dostaneme k tomu, čemu já říkám král
17:00vzdorování. A to je prostě soustředění.
17:03To znamená, já chápu, že nemá smysl
17:06vzdorovat, že to nevyřeším. Takže já
17:07neprovádím žádnou fyzickou akci, kterou
17:09bych vzdorovala. Já dokážu i se
17:11nezapojovat do těch příběhů, ale reálně
17:14prostě nepřijímám nebo neustále vzdoruju
17:17tomu pocitu jako takovýmu. To znamená,
17:18že se na něj soustředím a hlídám. Je tam
17:21ještě už to odešlo? Proč to mi odlešlo?
17:23Dělám to špatně? Co dělám špatně? Proč
17:26to tady ještě je? Protože přijetí nebo
17:29nevzdorování by mělo bejt bezpodmínečný.
17:32Ano. To znamená, ne, že já teda nebudu
17:35vzdorovat na voko, neudělám nic fyzicky
17:38a nebudu nad tím přemýšlet, ale pořád
17:40čekám a soustředím se na to a pořád to
17:42hlídám. Je to tam ještě, kdy to vodejde
17:44ten nepříjemnej pocit nebo ten symptom
17:46nebo ta myšlenka nebo ten problém, kterj
17:49já jsem si řekla, že to nebudu řešit,
17:50protože nevím, ale stejně refreshuju
17:52email prostě 18krát denně, což je
17:53fyzický vzdorování, ale neustálý to
17:55myšlení, kdy ten email přijde, už to
17:56píplo, nepíplo. Takže takový to
17:59soustředění se na ten zdroj toho
18:01nepohodlí neustále, to pořád ještě je
18:04vzdorování. a říkáme mu král vzledování,
18:06protože když dokážeme převést
18:08soustředění, tak vlastně když se na to
18:09nesoustředíme, tak nemůžeme dělat ani ty
18:11dva další druhy vzdování. To znamená,
18:13když to chytíme už v tom stádiu tomu
18:15toho soustředí a opravdu se naučíme
18:17velice dobře převádět pozornost,
18:18kdykoliv se přistihneme, tak ani vlastně
18:20už potom nespadneme do těch dalších
18:22forem toho vzdorování. OK? A jedna
18:26poslední forma, která stojí za zmínku,
18:28je maskovaný vzdorování. takový to, když
18:30se necháme tou úzkostí ovládat, protože
18:33úzkost má takový eh velice dobrý
18:36způsoby, jak nás přesvědčit. My máme
18:38takový, my tomu říkáme dobrý důvody, ale
18:40reálně to jsou výmluvy. To znamená to
18:42maskovaný vzdování je, když my se
18:44chováme tak, jak nám nepohodlí řekne. A
18:47to je například to, že řekněme, že je mi
18:51strašně smutno, jo, protože eh nervovej
18:54systém nervnováze, to není jenom strach
18:56a úzkost. To může být smutek, to může
18:58být deprese, to může být prázdnota, to
19:00může být taková ta citová plochost,
19:04demotivace, nechuť dělat cokoliv,
19:06absolutní nenadšení
19:09ze života, z čehokoliv. Takže řekněme,
19:11že eh já nevzdoruju úzkosti, já jsem
19:14ochotná cejtit symptomy, já jsem ochotná
19:16jít dělat věci, ale mozek mi řekne:„Vdyť
19:19se na to stejně ani netěšíš. Vždyť na to
19:21třeba stejně vůbec nemáš náladu. Víš co,
19:22tak to zruš. Já si třeba řeknu, tak to
19:25není jako vzdorování. Já se tomu
19:26nevyhejbám, protože se bojím, ale prostě
19:28když se stejně netěším, tak co bych tam
19:29chodila, tak zůstanu doma. Ale to je
19:31prostě to, že ten momentální pocit,
19:33nepříjemnej pocit, nepohodlnej pocit,
19:35to, že nemám radost, že se netěším, tak
19:37mi vlastně říká:„Hele, vždyť stejně se
19:40netěšíš. Vždyť tam vlastně ani nechceš.
19:42Tak tak proč bys tam chodila? Vdyť to
19:43není vyhejbání, vždyť to neděláš kvůli
19:45strachu, že já vlastně poslouchám ten
19:47mozek, poslouchám takový to nic nedělej,
19:49zůstaň tady v bezpečí, v kuličce. Eh,
19:53hlavně se na nic nesoustřeď, hlavně se
19:54do ničeho nezapojuj. Můžeme být tady a
19:56můžeme přemýšlet a můžeme dělat spoustu
19:57neužitečných věcí. Takže to maskovaný
20:00vzdorování je takový to ovládání. A nebo
20:02jedna forma maskovanýho vzdorování taky
20:04může bejt ta, že my víme, jak správně
20:06reagovat už a teď my reagujeme správně,
20:09ale jenom na oko a pořád jak to je to
20:12soustředění je tam taky pořád soustříme
20:14na to, jestli to zabralo a když to
20:15nezabralo, tak se snažíme víc reagovat
20:18správně, protože to musí zabrat. A to se
20:20často stává těm nováčkům, který vlastně
20:22párkrát zareagujou správně. doopravdy
20:25zareagujou správně a viděj, že to
20:26přináší úlevu, tak pak se vlastně snažej
20:28tý úlevy docílit tím, že reagujou
20:30správně, ale tím se ze správný reakce
20:32automaticky stává špatná reakce, protože
20:35teďka už ten záměr není správnej.
20:39Těžký, co? Takže abysme to shrnuli,
20:42zdorování není jedna specifická akce,
20:44jedno specifický chování nebo jako
20:46seznam specifickejch chování nebo seznam
20:48specifickejch nápadů a témat a myšlenek.
20:51Vždycky to vychází z toho, jaký je tam
20:55záměr,
20:56e, jestli je to užitečný, to znamená,
20:58jestli to vede k posunu nakonec řešení a
21:01posun, nebo uvědomí si, že řešení
21:03neexistuje a posun. A nebo jestli nás to
21:05jenom udržuje v tý samý smyčce, prostě
21:07toleto ještě není OK, takže já to první
21:09musím vyřešit a pak budu OK. Protože ke
21:12zotamení my potřebujeme vlastně
21:15zajistit, že se chováme většinu času, ne
21:18perfektně. Nikdo to nebude dělat
21:19perfektně, ale my prostě potřebujeme
21:21zajistit, že většinu času se budeme
21:23chovat a budeme přemýšlet tak, jako když
21:26jsme v pohodě. My se nemusíme cjtit
21:28pohodlně. Nám se to může strašně
21:29nelíbit. Symptomy nám můžou vadit, věci,
21:32co se dějou, nám můžou vadit. Může nás
21:33to štvát, ale musíme se chovat jako když
21:38chápeme, že ok, todle je nepohodlný, ale
21:41neumírám, není to konec světa a jsem v
21:44pohodě a můžu jít a soustředit se na
21:46něco jinýho. Posun. Posun.
21:48Nejpřirozenější způsob dát mozku najevo,
21:50že jsem OK, přestanu to řešit a posunu
21:53se. Tím mozku dávám najevo. Todle už
21:55není problém. Já jsem cajk. Já jsem v
21:58bezpečí, i když se tak možná necítím. A
22:00pokud toleto je vlastně ten cíl ků
22:01zotavení, pak samozřejmě se bavíme
22:04hlavně o tý reakci na tu úzkost. Takže
22:05ať jsou to symptomy, ať jsou to myšlenky
22:08a ať jsou to emoce. Vždycky ty příběhy
22:10emoce, příběhy emoce, to je to, co to
22:11dělá těžký. Ale samozřejmě i když se
22:14zotavím, tak pak je potřeba si těhletěch
22:16vzorců všimnout v tom každodenním
22:18životě, protože to, že jsme v tom
22:20každodenním životě před toukostí si
22:22neuměli poradit s tím, co nám náš mozek
22:26říká a jakej pocit od nás vyvolává, že
22:28jsme se neuměli zdravě vypořádat vlastně
22:30s tím s tímhle zdrojem a stresu a
22:32nepohodlí. To je to, co vlastně v nás
22:35vyvolalo to tu nutnost neustále
22:37vzdorovat všemu a a každýmu a každý věci
22:41a každýmu nepohodlí a každej každýmu
22:43nápadu, každý myšlence, každý emoci. A
22:45tak jsme vlastně mozek postupem času
22:47přesvědčili, že jsme neustále v
22:49nebezpečí, že nám pořád něco hrozí a že
22:51potřebujeme tu ochranu. Proto ten
22:53chronickej režim přežití, do kterýho se
22:55ten nervovj systém přepnul. Takže my i
22:57když dokážeme reagovat správně dost
22:59dlouho na to, abysme ten mozek z toho
23:01režimu přežití vytáhli, pak si musíme
23:03začít dávat pozor na tydlety vzorce i v
23:05reálným životě. A to znamená opět musíme
23:08si vlastně vybudovat nějakou tu určitou
23:11úroveň nějakýho toho sebeuvědomění a
23:13hlavně objektivity, abysme se dokázali
23:16takzvaně chytit za nos a uvědomit si,
23:19hele, moment, řešíš teďka něco nebo se v
23:21tom jenom hrabeš, protože máš pocit, že
23:23něco vyřešíš? nebo tohleto, co teďka
23:26děláš, je to dobrej nápad a nebo víš, že
23:29je to kravina a děláš to jenom proto, že
23:32se ti nelíbí to, co se teďka jakoby
23:34děje, přesto, že víš, že že s tím
23:36nemůžeš nic dělat. Takže je vlastně
23:39potřeba si tydlety věci uvědomit a
23:40vlastně vždycky se víc vracet k tomu
23:42posunu, protože užitečný a neužitečný
23:45vzorce jsou celkem snadno rozpoznatelný
23:47tím, že užitečný vzorce většinou
23:48netrvají dlouho, i když vycházejí ze
23:50vzdorování, i když vždycky vycházejí z
23:52nějaký snahy vyřešit nepohodlí nebo
23:54prostě vyřešit problém. I když to
23:56vlastně vychází ze vzdorování, tak pokud
23:58je to užitečný, tak vlastně my si
23:59uvědomíme problém, velice rychle
24:01vymyslíme řešení, podnikneme ty kroky.
24:03Pokud nevyjdou, tak třeba zkusíme znova.
24:06E, ale eventuálně to vede k tomu, že buď
24:08zjistíme, že hele, řešení není, takže
24:09prostě se na to musím vykašlat posun a
24:11nebo to vyřeším a pak posun. Zatímco
24:14neužitečný vzorce, to je to vzdorování,
24:16který vytváří úzkost, jsou ty, kdy
24:18vlastně my se k tý věci vracíme neustále
24:20pořád, pořád pořád dokola, pořád dokola.
24:22Nikdy nic nevyřešíme, nikdy nic
24:24nezměníme. Většinou se v mozku patláme v
24:27minulosti, v budoucnosti. Máloky jsme
24:29přítomní s tím, co se doopravdy děje. A
24:31vlastně veškerá snaha je prostě udělat
24:33cokoliv, abysme se mohli první cítit líp
24:36a pak se teda můžeme posunout, pak si
24:38můžem pustit film, pak teda můžeme jít
24:41na oslavu, pak teda můžeme jít do krámu,
24:43ale ne dřív, dokud mě nebude líp. A to
24:46je vzdorování, protože vlastně v tu
24:47chvíli já nepřijímám to nepohodlí, který
24:49se mi jakoby děje. Vzdoruju mu a snažím
24:53se ho první vyřešit a pak se můžu
24:55posunout. Což je jasná známka pro náš
24:57mozek, že dokud tadleta věc není
24:59vyřešená, dokud se mi tohleto tady děje
25:02tenhle symptom, dokud tenhle člověk se
25:04mnou nemluví, dokud nemám jistotu, že mě
25:07v tý práci povýšej, dokud nemám jistotu,
25:10že na 100 % maturitu nepokazím, tak já
25:13se nemůžu soustředit na nic jinýho. Já
25:15se v to musím patlat a patlat a patlat.
25:17To dává mozku najevo. Nejsem v bezpečí,
25:19nejsem v pohodě. Prosím tě, chraň mě,
25:21dokud tadleta hrozba, která se mi děje,
25:24nepřejde. Bohužel, kdykoliv mozek takhle
25:27nevědomky skrz to chování a myšlení
25:28žádáme o ochranu, tak mu vlastně
25:31diktujeme, prosím, stresový hormony,
25:33navýšit víc, please. A tím vlastně máme
25:36víc symptomů, vyšší úzkost, eh větší
25:40reaktivitu mozku, eh emoce jsou prostě
25:43mnohem eh mnohem intenzivnější a tak
25:46dále a tak dále. A to je přesně to, co
25:48nechceme. To znamená
25:51naučit se to vzdorování vypozorovat,
25:53pokud vzdorujeme. Naučit se si ho
25:55všimnout a naučit se být objektivní a
26:00opravit. Opravit, přenést pozornost,
26:02uvědomit si, cink, todle nevyřeším. Tím
26:05pádem je to vyřešený. Nepohodlý mi
26:07neubližuje, je jenom nepohodlný. Můžu si
26:09dovolit ho cejtit a můžu se posunout. A
26:11tímhletím já vlastně zajistím, že tomu
26:13nervovýmu systému vysvětlím, že ať je mi
26:15nepohodlně, ať se mi tole nelíbí, tak já
26:17prostě chápu, že čím víc doruju, tím
26:19horší to bude. Takže já ti teď dávám na,
26:21že jsem v cajku a jdu dělat něco jinýho.
26:23Tak snad to dává smysl. Otázky do
26:25komentářů na Instagram už to znáte. A
26:28zase příště. Ahoj.

About this transcript

This page contains the full transcript of Jak Nás Vzdorování Drží V Cyklu Úzkosti? by zotavenizuzkosti, generated from the public captions YouTube serves with the video. The transcript has 4,670 words across 707 segments, with the original timestamps preserved so you can click any line to jump to that moment in the embedded player.

What you can do with it

Use the transcript to take notes, quote the speaker, build a study guide, generate a summary with ChatGPT or Claude via the YouTube Summary tool, or export it as a timed subtitle file with YouTube to SRT. You can also re-open it in the transcriber to translate the transcript into 100+ languages.

Free YouTube transcript tool

YouTube2Text is a free YouTube transcript generator — no signup, no daily limit. Paste any YouTube link and get the full transcript instantly, with timestamps, click-to-jump, translation to 100+ languages, AI prompts for ChatGPT, Claude, and Gemini, and exports to TXT, SRT, VTT, or Markdown.